Vytvoření kreativního prostoru pro děti podle Montessori

5. květen 2025

Dětský pokoj jako objevná herna: Montessori prostředí je často popisováno jako “připravené prostředí” – uspořádání prostoru tak, aby dítě bylo podněcováno k samostatnému učení, tvoření a zkoumání. Jak tedy vytvořit doma kreativní koutek či hernu, která bude odpovídat Montessori principům? V tomto článku najdete inspiraci pro uspořádání dětského prostoru – od nábytku přes výběr hraček až po estetiku a atmosféru. Cílem je podporovat kreativitu a samostatné učení vašeho dítěte, ať už máte vyhrazenou celou místnost nebo jen část obýváku.

Zásady Montessori prostoru

Než se pustíme do konkrétního zařizování, shrňme si hlavní principy Montessori prostoru:

Přístupnost: Všechny důležité věci by měly být v dosahu a ve velikosti dítěte. Tzn. nízké police, mini stolek a židlička, háčky na kabátky v úrovni dítěte, zrcadlo nízko atd. Dítě by nemělo být odkázáno na dospělého, aby se dostalo ke svým věcem.

Jednoduchost a řád: Méně je více. Raději pár kvalitních hraček přehledně uspořádaných než hromada věcí v krabicích. Každý předmět má své konkrétní místo, kam se vrací. To pomáhá soustředění a klidu v mysli dítěte – není zahlceno chaosem.

Estetika a reálnost: Montessori prostředí bývá lákavé a krásné, ale ne přezdobené. Používají se přírodní materiály (dřevo, bavlna), reálné barvy a motivy (obrázky skutečných zvířat spíš než pohádkových postav). Dítě je citlivé na pořádek a krásu, i když to tak nevypadá 😉.

Volnost pohybu a výběru: Prostor má umožňovat dítěti se volně pohybovat, nosit si věci z místa na místo (třeba přenést si podnos s aktivitou na kobereček) a samo si volit, čemu se bude věnovat. Proto je důležité, aby prostor nebyl přeplněný ani nebezpečný.

Koutek klidu a koutek kreativity: Ideální Montessori místnost má různé zóny – někde klid na čtení, jinde místo na tvoření, jinde pohybová zóna. Nemusíte mít obří pokoj, stačí to pomyslně rozdělit. Např. vedle knihovny dát měkký polštář = čtecí koutek; u stolku s výtvarnými potřebami dát omyvatelnou podložku = výtvarný koutek; volná podlaha s koberečkem = prostor pro stavění kostek nebo pohybové hry.

Nábytek a uspořádání

1. Nízké police: Srdcem Montessori pokoje je otevřená police s hračkami/aktivitami. Ideálně 2–3 úrovně polic, výška cca do 90 cm. Na každou polici se dá 3-4 tácky nebo košíčky s aktivitami. Např. jedna polička: puzzle, vkládačka, košík s kostkami, knížka. Dítě vidí vše na první pohled a snadno si vezme, co chce. Polici umístěte tak, aby kolem bylo dost místa na manipulaci. Populární jsou police Kallax (IKEA) otočené na bok – čtvercové přihrádky – do nich můžete dát podnosy nebo košíky.

2. Pracovní kobereček: Montessori děti často používají kobereček pro vymezení pracovního prostoru na zemi. Můžete nějaký menší kusový koberec (nebo třeba jutovou rohož) mít v pokoji a naučit dítě, že si na něm může rozložit aktivitu. Pomáhá to udržet soustředění a také učit, že každý má svůj prostor (v rodinách s více dětmi to brání konfliktům, když má každý svůj kobereček). Kobereček by měl být lehký, aby ho dítě samo srolovalo a odneslo stranou, když ho nepotřebuje.

3. Dětský stoleček a židle: Pro kreslení, modelování, ale i svačinky se hodí malý Montessori stůl s židličkou v dětské velikosti. Umístěte ho blízko výtvarných potřeb či knížek. Na stěnu nad ním třeba můžete dát galerii obrázků (výtvory dítěte nebo krásné ilustrace) – to inspiruje k tvoření. Na stole může mít podložku na kreslení, kelímek na tužky. Židlička stabilní, aby se dítě mohlo samo posadit. Alternativně (hlavně pro mladší ~1,5–2 roky) se používají i polštáře na zemi u nízkého stolku, aby se eliminoval pád ze židličky, ale pokud je židle správné velikosti (sedák ve výšce cca kolen dítěte), tak to jde.

4. Tematické koutky: Pokud prostor dovolí, můžete vytvořit specializovaná místečka:

- Koutek pro čtení: Nízká knihovnička s vystavenými knížkami (ideálně čelem, aby byly vidět obálky) , vedle měkký sedák, polštář nebo malé křesílko, případně plyšák jako “společník ke čtení”. Můžete přidat i plyšový koberec nebo deku pro útulnost. Cílem je, aby to vypadalo tak lákavě, že si tam dítě samo sedne s knížkou. Např. u Montivive mají krásné stojánky na knihy, které si můžete inspirovat.
- Hudební koutek: Malé děti milují zvuky. Mít v pokoji košík s jednoduchými hudebními nástroji (xylofon, bubínek, rolničky) je skvělé. Pokud snesete trochu rámusu, můžete i připevnit na zeď xylofon, nebo nechat dostupné hrnce a vařečky 😀. Montessori hudební výchovu podporuje – rytmus, sluchové vnímání, sebevyjádření.
- Výtvarka: Mějte pohromadě výtvarné potřeby v dosahu dítěte. Např. na polici košík s pastelkami, papíry v přihrádce, modelína v krabičce, tabule na kreslení křídami. Ideálně někde, kde nevadí případný nepořádek – třeba blízko stolu s omyvatelným povrchem, nebo dejte pod tuhle oblast omyvatelný kobereček. Montessori tip: omezte množství – raději pár kvalitních pastelek než 100 fixů. Dítě se lépe soustředí a učí se šetřit (přecpaný penál často vede k házení tužkami kolem).
- Pohybová zóna: Děti potřebují i hrubou motoriku. Pokud je prostor, nechte kousek pokoje volný třeba pro malou klouzačku, houpací prkno (oblíbená Montessori pomůcka), tunel na prolézání nebo i zrcadlo s baletní tyčí pro cvičení a tanec. Pro batolata bývá populární i matrace na válení. Vše samozřejmě bezpečné – měkký povrch, nic co by mohlo přiskřípnout prstíky.
- Pracovní koutek pro “dospělácké” hry: Třeba malá dětská kuchyňka, pracovní ponk, obchůdek. Montessori volí raději reálné pomůcky než miniatury, ale pokud dítě miluje vařit, klidně malou kuchyňku, ovšem doplňte ji skutečným náčiním v mini velikosti, co opravdu funguje (malý škrabák na zeleninu, metlička). Dítě může “hrát” na profesi a zároveň se učit reálným dovednostem.

5. Dekorace a uspořádání stěn: Na stěnách by mělo být jen to, co má smysl. Pár obrázků v rámečcích (klidně dětské kresby – děti jsou hrdé, když jejich obrázek visí jako v galerii). Můžete nalepit samolepky v úrovni dítěte – třeba zvířátka s názvy. Hezké jsou i fotografie rodiny v dětském pokoji – dítěti to dodává pocit jistoty a učí vnímat vztahy (v Montessori školkách mají rodinný koutek). Vyvarujte se přehlcení – pokud je celá zeď oblepená písmenky, čísly, pohádkovými postavami a ještě je tam skákající opička, dítě to bude ignorovat nebo to odvádí jeho pozornost. Raději méně a občas obměnit (např. vystavíte jedno roční období – na jaře květiny, v zimě vločky).

6. Světlo a barvy: Montessori interiéry bývají světlé, vzdušné. Využijte přirozené světlo, nezakrývejte okna těžkými závěsy (samozřejmě zatemnění na spaní je ok). Barevnost volte neutrální či přírodní pro větší plochy (stěny, nábytek) a barvy přidejte v detailech (hračky, polštáře). Příliš křiklavý pokoj může děti dráždit. Například bílá, světle zelená, světle modrá jako základ a do toho barevné hračky – to působí klidně i vesele. Dřevěný nábytek vynikne. Teplé světlo lampiček večer zklidňuje (můžete dát lampičku i dítěti do dosahu, ať se učí samo rozsvěcet/zhasínat). Pro kreativitu je důležité, aby prostor byl příjemný na smysly – tzn. světlo nepálí do očí, barvy ladí, vzduch je svěží (větrat!).

Výběr hraček a pomůcek pro kreativitu

Otevřené hračky: Montessori preferuje otevřené hračky, které nemají jedno pevné využití. Např. sada dřevěných kostek, které mohou být věž, domy pro figurky, překážková dráha pro autíčko apod. Stavebnice, skládací duhy, písek na modelování, vodovky – to vše umožňuje nekonečno možností. Ve vašem prostoru by mělo být dost takových prvků, které dítěti dávají svobodu projevu.

Montessori pomůcky: Pokud praktikujete Montessori, možná máte i konkrétní materiály (rám pro zapínání knoflíků, růžová věž, hnědé schody, válce atd.). Ty jsou skvělé pro určité učení a patří na poličky. Ale kreativní prostor znamená i nechat dítě improvizovat. Někdy dokonce kombinuje více sad – a to je v pořádku, pokud ví, jak to uklidit zpět.

Materiály z přírody: Podporujte kreativní hru s přírodními materiály. Mějte třeba košík s kamínky, kaštany, šiškami. Děti z nich tvoří obrazce, vaří “polévku” v hrnci atd. Příroda je skvělý učitel – rozdílné tvary, textury. Dejte jen pozor na bezpečnost (malé kousky pro malé děti, ať je nepolknou).

Rotace hraček: Aby byl prostor stále inspirativní, je dobré střídat hračky. Nemusíte mít vše vystavené – schovejte část a za pár týdnů je vyměňte. Dítě se potěší “novým” a nebude toho mít přespříliš najednou. Montessori učitelé to dělají běžně, vy můžete taky. Třeba každý měsíc obměnit 2–3 aktivity na poličce, dle zájmu dítěte.

Místo pro kreativní nepořádek: Kreativita často znamená nepořádek (třpytky všude, barvy na rukou, kostky po celé podlaze). Mějte vyhrazené místo, kde je to OK a pak se to uklidí. Třeba “pracovní kobereček” nebo “modelovací tác”. Dítěti řekněte: “Můžeš trhat papír na kousky tady na tácu. Až skončíš, vysypeme to do koše.” Dítě pak ví, že má volnost tvořit, ale v rámci určitého prostoru, takže nejste vystresovaní vy ani ono.

Podpora samostatného učení

V kreativním Montessori prostoru by mělo dítě nejen tvořit, ale i učit se samo. Jak to umožnit?

Karty a plakáty: Můžete na stěnu vyvěsit jednoduché plakáty, které inspirují k samostatnému zkoumání – třeba mapu světa se zvířaty, číslice 1–10 s obrázky, nebo kalendář s ročními obdobími. Dítě si je bude prohlížet a ptát se. Mějte také sadu obrázkových karet (tzv. 3-členné karty) – například zvířata a jejich mláďata, tvary, barvy. Dítě si s nimi může hrát samo: přiřazovat, pojmenovávat. Tím podporujete učení formou hry.

- Experimentální koutek: Pokud je vaše dítě zvídavé, klidně vytvořte malý vědecký koutek. Stačí lupa, magnet, pár předmětů (co se přitáhne magnetem a co ne?), nálevka, zkumavky z plastu – dítě může objevovat. Montessori přístup miluje samospádné experimenty. Např. na podnos dejte ocet, sodu, kapátko a misku – ať dítě zjistí, co se stane, když to smíchá (za vaší přítomnosti). Ve vašem kreativním prostoru tak bude nejen umění, ale i věda.
- Volný čas vs. řízené aktivity: Koutek by měl fungovat i když zrovna nemáte čas se dítěti věnovat – aby se v něm samo zabavilo (samozřejmě do určité doby úměrné věku). Proto je klíčové, že je všechno uživatelsky přívětivé: pastelky připravené, puzzle s jasnými tvary, kobereček pro autíčkovou dráhu volný. Když vidíte, že dítě neví co dělat, můžete navrhnout: “Nechceš si poskládat ten obrázek s kočičkami?” – tím ho nasměrujete. Ale mnohdy samo přejde od jedné aktivity k druhé. Montessori učitelé to sledují a v pravý čas třeba nabídnou něco nového, když dítě tápe. Doma to můžete dělat podobně.

Bezpečné hranice: Samozřejmě, volnost neznamená, že může všechno. Stanovte si několik jednoduchých pravidel pro pokojíček, srozumitelných pro dítě, např.:

“Po jedné aktivitě uklidím, než začnu další.” (zpočátku s pomocí rodiče).
“Kreslíme na papír, ne na zeď. Pokud chci kreslit na tabuli, použiju křídy.”
“V pokoji běhám opatrně, ať na nic nešlápnu.”

Pravidla často pomůže vizualizovat (např. piktogramy úklidu apod.). Montessori disciplinu staví na přirozených důsledcích a respektu, ne na přísných trestech. Když se pravidlo poruší (rozlitá barva na koberci), zapojte dítě do řešení (jde se pro hadr). Tím se učí odpovědnosti a příště si dá pozor.

Příklady z praxe – inspirativní montessori herny

Příklad 1: Skandinávská jednoduchost. Pokoj v bílé a světlé šedé, dřevěný nábytek. Jedna stěna má nízkou knihovničku s vystavenými knihami a vedle velký polštář. Druhá stěna – 3 nízké police s hračkami: první police (motorika) – vkládačka tvarů, krabička s otvorem a kuličkou (Montessori box), košík s pexesem; druhá police (smysly) – košík s mušlemi, barevné skleněné kamínky, lupa; třetí police (kreativita) – pastelky + papíry, jednoduché puzzle pejsek, plastelína. Uprostřed malý stoleček a dvě židličky. V rohu stojí stan (teepee) s koberečkem a uvnitř plyšák – relax zóna. Barvy jsou tlumené, prostor působí uklizeně. Dítě (2,5 roku) si nejprve samo vybere puzzle, složí, pak uloží a jde do košíku s mušlemi – prohlíží lupou, naslouchá šumění, pak je srovná do řady podle velikosti. Maminka jen pozoruje a sem tam se zapojí, když dítě volá “Mami, podívej!”.

Příklad 2: Více dětí, sdílený prostor. Část obýváku oddělená policí jako herna pro tříletého a pětiletého. Na zemi je velký koberec město (pro jízdu autíček). Na jedné straně police s aktivitami pro mladší (jednodušší puzzle, kostky, sensory láhve s třpytkami). Na druhé straně vyšší police s hrami pro starší (stavebnice magnetická, písmenkové puzzle, jednoduché společenské hry). Mají společný dětský stůl u okna, na kterém je aktuálně rozložené LEGO (toleruje se, že větší projekt nemusí hned uklidit, má na to vyhrazený koutek stolu). Na zdi jsou jejich výkresy a mapa světa s obrázky zvířat (starší ji miluje a učí mladšího). Rodiče stanovili zóny: autíčkový koberec = můžete po něm rozložit koleje; stůl = tvoření; poličky = odpočinek/četba. Děti to respektují. Před večeří spolu uklízí – starší vede mladšího, co kam patří. Prostor je živější, barevný, ale stále má systém.

Tip: Nebojte se flexibility. Zjistíte-li, že nějaké uspořádání nefunguje (třeba knihovnička daleko od pohodlného sezení, tak děti knížky tahají jinam), klidně přestavte. Montessori prostředí se má přizpůsobovat potřebám dítěte, které se vyvíjejí . Co fungovalo v roce a půl, ve 4 letech už nemusí. Proto průběžně sledujte, jak dítě prostor používá, co ignoruje (možná to můžete uklidit) a co mu chybí (třeba více místa na rozložení velkých puzzlí – pak odsunete stolek stranou atd.).

Kreativita a samostatné učení jako výsledek

Když vytvoříte takovýto prostor, brzy uvidíte změny:

Dítě se více zabaví samo a delší dobu. Protože prostředí ho vede k soustředění.

Bude méně říkat “Já nevím, co dělat,” protože nabídka aktivit je zřejmá z poliček.

Rozkvět kreativity: Možná začne kombinovat kostky a figurky z farmy a vymýšlet příběhy, malovat obrázky inspirované knihou, kterou si samo prohlédlo. Tím, že má volnost a podněty, roste jeho tvořivost.

Pořádkumilovnost: Zní to neuvěřitelně, ale děti v Montessori prostředí bývají pořádnější. Když vidí vše uspořádané, chtějí to tak udržet. Samozřejmě, chaos během hry nastane, ale uklízení je snazší, když každá věc má svůj domov.

Sebejistota v učení: Dítě, které má možnost samo zkoumat a udělat objev (“Aha, magnet zvedne to auto, protože má šroubek!”), získává chuť k dalšímu učení. Nebojí se zkoušet nové věci, ptá se “proč?”. Tento hlad po poznání je to nejcennější, co můžeme podporovat – a prostředí tomu napomáhá.

Zpět na blog